• Kvůli daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem vznikají podle nejnovějších odhadů členským státům EU každoročně ztráty ve výši zhruba jednoho bilionu eur. Evropská komise proto na konci minulého roku představila Akční plán pro posílení boje proti daňovým podvodům a únikům, kterým chce přispět k ochraně daňové základny členských zemí. K akčnímu plánu se ale dostaneme později, pojďme se nejprve podívat na nyní hojně medializovaný případ daňových úniků v ČR: podvody na DPH u pohonných hmot…

Zaujalo mě, že právě zmiňovaný akční plán nyní počítá s volitelným uplatněním mechanismu přenesení daňové povinnosti u DPH (tzv. reverse charge mechanism, DPH v tomto případě odvádí odběratel, zatímco za normálních okolností je to dodavatel; pozn. red.). Reverse charge se od roku 2010 týká například obchodování s emisními povolenkami (platí ve všech zemích EU; pozn.red). Od stejného roku je uplatňován také na odpady z různých komodit a od roku 2011 na stavební práce. Evropská komise jej ale státům dosud povolovala jen v omezené míře.

Ministerstvo financí usilovalo o lokální reverse charge právě u pohonných hmot, kde dochází k únikům na DPH. Mechanismus měl být uplatňován od roku 2010, tedy od stejného roku, kdy se začal vztahovat i na emisní povolenky. Komise tehdy ale odpověděla, že podle jejich dat na pohonných hmotách žádné úniky nejsou.

• Proč jsme u pohonných hmot tuto výjimku nedostali?

Komise má samozřejmě strach, že pokud povolí lokální reverse charge v jedné zemi, je možné, že se podvody s danou komoditou přesunou do jiných členských států EU. Proto by stálo za zamyšlení, jestli by se tedy neměla vztahovat na všechny komodity, a to jak na zboží, tak i služby.

Na druhou stranu pokud by reverse charge opravdu platil pro široké spektrum komodit, daň z přidané hodnoty jako zdroj financování státního rozpočtu přestane mít smysl. Nikdo ji totiž do rozpočtu nebude odvádět a stát ztratí cashovou výhodu, protože jeden plátce DPH odvede a druhý si ho nárokuje většinou v pozdějším období. Stát tak získává peníze tím, že se u něj obrací velké množství DPH.

• Poté, co ministerstvo nedostalo povolení Evropské komise k zavedení reverse charge, rozhodlo se jít cestou kombinující několik opatření – byl zaveden institut nespolehlivého plátce a pracuje se na zpřísnění registrace distributorů pohonných hmot. Chystaná novela zákona o pohonných hmotách chce navíc daňovým únikům zabránit zavedením dvacetimilionové kauce, kterou by musel státu složit každý, kdo chce s benzínem a naftou obchodovat. Myslíte si, že by tato kontroverzní novinka mohla situaci zlepšit?

Je to možné. Kauce jednak ztíží vstup do odvětví a těm, komu budou daňové podvody prokázány, navíc nebude vrácena. Na druhou stranu nacházíme se ve století volného obchodu, a proto osobně podobným postupům nefandím. Navíc pokud někdo s lehkými topnými oleji nebo pohonnými hmotami podváděl, dvacet milionů pro něj není zas tak velká částka. Jedná se jen o další náklad, pokud umí na pohonných hmotách vydělat opravdu velké množství peněz, není několik milionů překážkou.

• Novela se navíc nelíbí malým pumpám, které namítají, že pro ně částka dvaceti milionů bude likvidační.

Přesně tak a z tohoto pohledu může navíc dojít ke zhoršení konkurence na trhu. Doplatí na to opravdu menší pumpy, které jsou slušné a ochotné prodávat pohonné hmoty jen s malou marží a přitom to z hlediska nákladů zvládají. Navíc mají dobrého a legálního dodavatele.

• Podívejme se nyní na podvody u DPH. Jak celý mechanismus vlastně funguje?

Jde o takzvané kolotočové podvody. Jeden prodá zboží druhému, a ten si následně vynárokuje DPH, které však první dodavatel nikdy neodvede.

V praxi to funguje tak, že jedna firma, většinou založená na bílého koně, komoditu prodá. Když je ten dotyčný málo chytrý, tak prodej ani neuvede v přiznání na finanční úřad. V tom případě se jedná o trestný čin. Pokud je o něco chytřejší, přizná daň do daňového přiznání, ale nezaplatí ji. Pak se to neposuzuje jako krácení daně, ale jako případ, kdy nemá na zaplacení. Druhá společnost pak dostane perfektní daňový doklad, dojde s ním na finanční úřad, získá zpátky DPH a už ji nikdy nikdo nevidí. Když takové společnosti vzniknou a rychle zaniknou, finanční úřad je nestihne zkontrolovat.

• Tak se to dělo například i u emisních povolenek před zavedením mechanismu reverse charge?

Přesně tak. Volných emisních povolenek bylo v určitém období velké množství, protože podniky zainvestovaly do odsíření a podobných opatření bránících vypouštění skleníkových plynů. Tím pádem měly od Unie nebo od každého členského státu určité množství povolenek, které nepotřebovaly, a dávaly je proto na sekundární trh. Povolenky pak šly levně koupit.

To bylo výhodné pro ty, kdo s nimi uměli obchodovat a udržovat jejich cenu jen o něco níž, než byla na sekundárním trhu. Navíc si myslím, že i velké firmy od nich rády povolenky koupily, protože věděly, že se na tom dá vydělat. Nicméně odhadnout, jestli ten, kdo mi je prodává, to dělá lehce pod cenou, protože je dobře nakoupil, anebo protože neodvádí DPH, a má na tom tím pádem marži celého DPH, je strašně těžké. A to navíc ve chvíli, kdy finanční úřad nic nedělal. Evidentně tak existovaly firmy, které nepodávaly přiznání nebo neodváděly DPH dlouhou dobu.

• Na podvody reagovala vláda také novelou zákona o DPH, který zavádí institut nespolehlivého plátce, kdy za odvedení daně dodavatelem ručí v případě, že je dodavatel správcem daně označen za nespolehlivého plátce, odběratel. Konkrétně u pohonných hmot je to navíc posíleno tím, že odběratel za dodavatele automaticky ručí v případě, že dodavatel není v registru distributorů pohonných hmot. Můžeme se na toto kontroverzní opatření podívat nyní blíže?

Toto opatření si vysloužilo hodně kritiky. Na druhou stranu, kdyby tento institut existoval již v době, kdy se podvádělo s povolenkami, bylo by možné na internet vyvěsit jména společností, které několikrát po sobě nepodaly daňové přiznání nebo neodvedly DPH, a to by mohlo sloužit jako velké varování pro toho, kdo s takovými společnostmi obchoduje.

Kdo by si to neohlídal, riskoval by, že na něj přijde finanční úřad s ručením za odvedenou daň. Jestli by to fungovalo, a jestli to fungovat bude, to uvidíme v dubnu v souvislosti s platbami na nezveřejněné účty, které budou mít mnohem širší dopad, než nespolehliví plátci (od 1.dubna 2013 má správce daně zveřejnit čísla účtů, které firma používá k ekonomické činnosti – pokud by obchod mezi partnery probíhal přes nezveřejněný účet, je dodavatel automaticky považován za nespolehlivého; pozn.red.). Myšlenka je to sice dobrá, na druhou stranu tím stát jednoznačně přesouvá zodpovědnost na podniky a přináší jim další náklady a administrativu, a to ve chvíli, kdy tvrdí, že se snaží podnikatelům ulevit.

• Mátě nějaký odhad, jak by tyto náklady mohly být vysoké?

Jedná se o desetitisíce fakturací denně, takže si myslím, že je to vyčíslitelné především lidskou prací. Může na to být najata klidně jedna další pracovní síla, která nebude dělat nic jiného, než kontrolovat každý den platby a nespolehlivé plátce.

• Pro velké firmy to tedy zřejmě takový problém nebude, umím si ale představit, že to zatíží spíše ty malé…

To je pravda, ale i pro velké firmy to bude představovat náklad a bylo vhodné nalézt spíš nějaké systémové řešení. Dosud například prakticky nikdo neví, jakým způsobem bude ministerstvo financí tyto informace zveřejňovat. Informace budou v registru plátců daně, ale ten funguje tak, že je do něj nutné zadat daňové identifikační číslo ručně. Lepší by bylo, kdyby se jednalo o databázi, ke které by byl možný vzdálený přístup, a šlo by naprogramovat kontrolu zveřejněných účtů a nespolehlivých plátců automaticky.

• Bude podle Vás zavedení institutu nespolehlivého plátce účinné?

To je zajímavá otázka. Vezměme si příklad. Představte si, že dodavatel má ve svém přiznání daňovou povinnost 100 a nárok na odpočet 20 a řekněme, že těchto sto reprezentuje pět faktur odběratelům po dvaceti. Na konci přiznání je tedy finální povinnost 80, a ta se musí zaplatit státu.

Nyní dojde k tomu, že dodavatel se přizná, ale povinnost nezaplatí. Pokud nebude mít zveřejněný žádný účet, zaplatím já jako odběratel na účet, který není veřejný. Tím pádem ale potenciálně za odvedení daně ručím.

Finanční úřad nyní řekne, že dodavatel neměl povinnost 100, ale 80, protože na vstupu měl nároky za 20. A finanční úřad se dostane k oněm pěti fakturám s povinností za 20. Není mi ale jasné, podle čeho bude rozhodovat, že jeden z těch pěti odběratelů nic platit nemusí, protože odpočet daně, kterou si dodavatel uplatnil, je DPH právě tohoto jednoho odběratele. Nebo bude ručení poměrné? Jinými slovy, z těch 80 ručí jednou pětinou všech pět odběratelů?

• Z toho, co říkáte, to vypadá, že hodně věcí je ještě nejasných…

Je také možné, že k ručení v praxi nikdy nedojde. Pokud máme institut nespolehlivého plátce, tak já sice potenciálně ručím za neodvedenou daň, ale finanční úřad je pořád v riziku, že musí za někým jít, a to ručení si na něm vymoci.

Ovšem co to znamená, že je plátce nespolehlivý? To znamená, že buď nepodává přiznání, neplatí, nebo je nekontaktní. Ve chvíli, kdy nepodává přiznání a nepředloží ani záznamní povinnost se jmény odběratelů, finanční úřad ani neví, za kým má jít a na kom má ručení potenciálně vymáhat.

• Pojďme se nyní podívat trochu na akční plán proti daňovým únikům a vyhýbání se dani, který vloni na podzim představila Evropská komise. V úvodu jsme se už zmínili o lokálním přenesení daňové povinnosti (tj. reverse charge), ale materiál obsahuje i další body, například důraz na elektronizaci a automatické sdílení informací mezi státy. Jak je na tom Česká republika?

Podle mých informací ministerstvo financí stále pracuje na projektu, jehož výsledkem bude, že většina daňových dokladů, které se vystavují, budou muset mít elektronickou podobu a budou vedeny v centrálním úložišti.

Na ministerstvu financí by se pak měly sejít dvě informace: daň z příjmu právnických osob, ke které máte výkazy pro účetnictví, a pak celá bezhotovostní fakturační historie společnosti. Pokud to úložiště nebude sloužit jenom jako úložiště, ale bude se s těmi daty dál pracovat, tak se z toho dá pomocí algoritmů vyčíst, kde můžou být podvody. Budete mít totiž v reálném čase kompletní přehled o tom, jakým způsobem jednotlivé podniky obchodují.

• Materiál Komise se zaměřuje také na problematiku daňového plánování uvnitř nadnárodních firem, kdy firmy využívají daňových výhod v jednotlivých zemích. Podle kritiků firmy tyto výhody v řadě případů zneužívají a v některých státech, kde působí, neodvádějí tolik, kolik by odpovídalo jejich aktivitě. Nakolik to vnímáte jako problém?

EU tuto problematiku nyní velmi řeší a na přetřes se kvůli tomu dostaly i některé významné globální společnosti. Jejich odvedená daň byla například ve Velké Británii zanedbatelná, a to i přes fakt, že zde tyto společnosti mají desítky tisíc zaměstnanců. Naopak ve Švýcarsku byla odvedená daň vysoká.

Pokud ale nejsou státy Unie schopné sjednotit ani sazby DPH, nebo sazby daně z příjmu právnických osob, proč by se firmy měly podobné arbitráži vyhýbat? Předpokladem samozřejmě je, že dodrží další podmínky jako je správné nastavení vnitropodnikových cen (transfer pricing – ceny, za které se účtují zboží a služby uvnitř nadnárodní skupiny mají vliv na její daňovou povinnost v konkrétních zemích, pozn. red.). Potom je pochopitelné, že nadnárodní firmy optimalizují svou daňovou povinnost v rámci pravidel, které jim legislativa nastavila.

Na tom ale není nic protiprávního. Soudní dvůr EU opakovaně judikoval, že v rámci nastavených pravidel si každý může vybrat tu nejoptimálnější cestu a nemusí platit nejvyšší daně, které se nabízejí. Pokud mi systém dovoluje mít sídlo společnosti i se skutečným vedením firmy v jiné zemi, proč toho nevyužít? Mluvím samozřejmě o legálním daňovém plánování, ne o fiktivních společnostech v daňových rájích.

• Nejsou tyto úvahy Komise o zavedení systému, který by umožnil férové rozdělení daňového základu nadnárodní společnosti mezi daňové jurisdikce, kde firma působí, opět náznakem, že by Komise ráda zavedla konsolidovaný daňový základ daně právnických osob a jednotné daňové přiznání?
  Dokud v Evropě nesjednotíme daně, tak budou v každé zemi vybírány jinak a podle jiných pravidel a členské státy si budou konkurovat nejen sazbami, ale i základem.

Podobné je to i u DPH. V roce 2010 vznikl elektronický systém na vratky DPH, který funguje na principu, že firma nežádá o vrácení daně na formuláři v zemi, kde platila DPH, ale elektronicky na svém finančním úřadě, a ten tuto žádost elektronickou cestou postoupí úřadům v zahraničí. Jedná se o takzvaný „one-stop shop“, jehož základní myšlenka přitom existuje už hodně dlouho.

Původní záměr přitom byl podávat jenom jedno přiznání k DPH se všemi povinnosti ze všech členských států v jednom místě. Členské státy se na tom ale nebyly schopny dohodnout, a to ani tehdy, když jich bylo 15. Nyní je navíc situace komplikovaná recesí. Představa, že se na společném daňovém základu dohodnou dnes, kdy je členských států 27, není příliš reálná.